Ohlasy na Sjezd rodáků

Brzy po oslavách 800 let Bohumilic nám přišlo překrásné poděkování za organizaci Sjezdu rodáků a přátel Bohumilic od paní Květy Svěrákové (roz. Stejskalové). Věříme, že její milý dopis Vás potěší stejně jako nás a že stejně jako ona budete na červnové setkání v Bohumilicích vzpomínat s radostí.

 

Poděkování

V životě člověka jsou dny všední, vyplněné každodenními starostmi, ale i dny, které náš život prosvětlí, obohatí a nikdy na ně nezapomeneme. Takovým dnem zůstane pro mě a jistě i pro většinu účastníků Sjezdu rodáků v Bohumilicích sobota 19. června 2010.

 

Těžko se uspořádávají myšlenky po takovém zážitku. Setkala jsem se s tolika známými a milými lidmi, s některými z nich jsem se viděla po čtyřiceti letech, některé jsem poznala okamžitě, jiné odhalil až jejich úsměv a oči. Spousta otázek a odpovědí na život kamarádů a známých, spousta vzpomínek na společně prožité roky, vzpomínky na ty, kteří už nejsou mezi námi, procházka známými místy Bohumilic, návštěva školy (jak to, že se nám ta třída, která byla kdysi v našich očích tak rozlehlá, zdá najednou tak malá?), návštěva zrenovované kapličky a další a další - všechno bylo moc krásné a jsou to velmi silné dojmy.

 

Všem lidem z Bohumilic, kterým se zrodil v hlavě nápad uspořádat toto setkání a kteří se jakkoliv podíleli na jeho uskutečnění, patří můj obdiv a dík. Zvládli jste to na jedničku, určitě Vás to stálo mnoho úsilí a museli jste tomu obětovat hodně času. Těžko vyjmenovat a vyzvednout někoho určitého, bylo vidět, že se zapojilo hodně občanů, aby celá akce proběhla dobře. Krásné webové stránky, pozvánky, zdařilé výstavy, upravené hřiště pro oslavy, upomínkové předměty, jídlo, pití, pečlivě připravený program, to je výsledek práce celého týmu lidí. S většinou lidí se znám, ale ty mladé, kterým to tak slušelo v našich krásných krojích, kteří ukázali, že umějí dobře tancovat a kluci i cifrovat, i ostatní mladé, kteří se zapojili zase jinak, jsem neznala a musela jsem se ptát kdo je kdo. Nebudu nikoho jmenovat, na někoho bych mohla zapomenout, všichni mladí byli skvělí a je na nich vidět velký zájem. Je to moc dobře, právě oni ponesou tu štafetu dál a budou ji předávat další generaci, aby Bohumilice stále žily.

 

Při všech těch setkáních, při prohlížení výstav, při vzpomínkách mě napadlo pár věcí k  zamyšlení. Prohlížela jsem si obrazy pana Jokla a říkala jsem si, že mnohdy si druhých málo všímáme, ani nevíme jaký vzácný člověk žije vedle nás. Znali jsme ho tolik let a jenom málokdo z nás věděl, že je malíř a znal jeho umění. Také jsem si uvědomila, jak je důležité, aby se lidé v životě jen nemíjeli, aby si našli čas jeden na druhého, aby si řekli, co k sobě cítí, že na sebe myslí.

 

Ne náhodou se shodli všichni tři kněží při ekumenické mši na tom, že je potřebné mít někde svoje kořeny, někam náležet a mít se kam vracet. Zvlášť v dnešní uspěchané době, kdy jsou mnohdy jediným měřítkem peníze a úspěch a jsou znevažovány takové hodnoty jako je víra, morálka, rodina, rodná obec, rodná země, je dobré si to připomínat.

 

Oslavy skončily, ale vzpomínka na ně mě bude ještě dlouho hřát a posilovat v těch obyčejných, všedních dnech. Ještě jednou posílám všem do Bohumilic vřelé díky a těším se zase někdy nashledanou.

 

21. 6. 2010 Květa Svěráková - Stejskalová

 

 


 

* * *

 


 

 

Neméně krásný dopis nám zaslal JUDr. Vlastimil Panáček. I jemu děkujeme za uznání a věříme, že ani v budoucnu nezklameme a budeme Bohumilice jen a jen rozvíjet, ať již kulturně či jinak.

 

Vážení přátelé z Bohumilic,

Uběhlo několik dnů a myšlenky se stále vrací k sobotě 19.6.2010, kdy jsme společně oslavili 800 let založení naší krásné vesničky Bohumilice.Když jsme s rodáky a svými vrstevníky vzpomínali na školní léta, na hokej který jsme hráli na rybníčku za hrází, fotbal který jsme hráli v Hutákově cihelně a na hřišti u hráze, vylomeniny, kterých jsme se účastnili, ale hlavně na to, že lidé měli k sobě blíže než v dnešním uspěchaném a ziskem limitovaném světě. Kdysi nás těšily i maličkosti.

Ale už dost vzpomínámí. Chci hlavně poděkovat organizátorům této skvělé a úžasné akce – setkání rodáků a přátel Bohumilic.

Odvaha organizátorů je nebývalá. Riskovali, že nemusí vyjít počasí, že neseženou dostatek finančních prostředků, že bude malá návštěva atd. Ale protože to připravili dobří lidé, vyšlo všechno na jedničku, včetně výstavy dobového oblečení, dosud málo známá výstava literární tvorby rodáka pana Kolka, zachovalé fotografie až z 20. let minulého století, výstava obrazů pana Jokla s unikátní technikou geometrických obrazců i výstava trofejí, která ukazuje jak nádherné zvěři se v katastru Bohumilic daří. K tomu ještě ochutnávka vín. Úžasné kroje a kapela, která provázela průvod, bohoslužba i vystoupení pozvaných hudebních skupin a tanečních souborů bylo nezapomenutnou podívanou pro všechny, kteří se v krásném počasí výročí obce zúčastnili.

I za to všechno patří pořadatelům obdiv a zasloužené uznání všech, kteří byli jen diváky a posluchači.

A ještě jeden veliký dík a to všem, kteří v Bohumilicích žijí, kteří udržují ráz jihomoravské vesnice a kteří měli odvahu zůstat a naši rodnou obec neopustit.

                                      S přáním všeho dobrého i v létech budoucích
 
                                                                                                      JUDr. Vlastimil Panáček

 


* * *


 

Sjezdem rodáků a přátel Bohumilic jsme potěšili mnoho z Vás. Dostáváme mnoho krásných dopisů plných chvály, spokojenosti a mnohdy i hrdosti na to, co tak malá vesnice jako jsou Bohumilice dokázala. Některé z takovýchto dopisů si můžete přečíst níže:



 

Vážení a milí organizátoři sjezdu rodáků,

patří Vám veliký dík za vše, co jste dokázali zorganizovat, připravit a vůbec ten nápad uskutečnit něco, co nepamatuji, že by v Bohumilicích někdy někdo připravil - setkání rodáků a přátel Bohumilic. Byl to moc krásný den, byla zde vidět skvělá práce všech, kteří se jakým koliv způsobem podíleli. Poděkování a obdiv patří také krojované mládeži.

Ještě jednou velký dík všem

                                             Hana  Šedivá - Hovězáková

 


 

Upřímné poděkování všem, kteří se podíleli na takové mimořádné akci, kterou byl Sjezd rodáků. Naplánovat, zorganizovat, připravit, finančně zajistit apod. nebylo jistě vůbec jednoduché, zvláště pak,  když si uvědomíme, že vše organizovala skupina "dobrovolníků". Vám všem patří můj velký obdiv.

    Setkat se po letech se všemi známými, jejich rodinami a těmi, které jsme už velmi dlouho neviděli, bylo opravdu milé. Počasí nám přálo, dobrého jídla a pití bylo dost a doprovodný kulturní program byl výborný.

     Ještě jednou: "Díky."

                              Dobra Borecká (Pučálková) s rodinou

 

 


 

Chtěla bych touto cestou také poděkovat úplně všem, kdo zorganizovali sjezd rodáků a koho napadlo něco tak skvělého. My jsme s bratrem prožili v Bohumilicích dětství s matkou, dědem a babičkou. V době dospívání jsme odešli do Brna, ale do Bohumilic jsme jezdili na víkendy, prázdniny, zabijačky, hody, ale také pomoct s pracemi na poli atd. Přesto, že v Brně už žijeme déle, tak Bohumilice jsou pro nás pořád rodiště a krásná vzpomínka. Vybavilo se nám pár průšvihů, co jsme vyváděli, zavzpomínali. Škoda, že člověk už tam nemůže potkat všechny ty vrstevníky, tetičky a stréčky, které si pamatuje.

Ještě jednou díky za nezapomenutelný zážitek.

Růžena Majtnerová (Kučerová) & Jaromír Kučera

 

 


 

 

Hustopeče 29.VI.10

800 let Bohumilic - Sjezd rodáků

 

Tak zní na depeši věta, která takříkajíc

- obletěla půl světa -

 

Ožily vzpomínky na minulost

kaplička malá, kolébka strohá.

Vesnice, kde vítán je každý host

kde půl století netoužila vkročit cizí noha.

 

Namísto deště - sluníčko praží

kapelu vyhlíží lidé na každém rohu

oprášit folklór chasa se snaží

toť dobré znamení "MILÍ JSTE BOHU".

 

Tak - jak malé děti za maminkou běží bosy

tak drahý kov označen je puncem

darovali jste nám tři kapičky rosy

i řekl by klasik

"Nechť vše - jak zalito je sluncem."

 

Srdečně - Zdeňka Handlířová - rozená Vacková - rodačka

               František Fröhlich - přítel

 


* * *


 

Když jsme v rámci občanského sdružení "Přátelé Bohumilic" začali Sjezd rodáků a přátel Bohumilic k příležitosti výročí 800 let naší obce připravovat, nevěděli jsme, co čeho jdeme a jestli budete vy, naši rodáci, obyvatelé a příznivci Bohumilic mít zájem se setkání účastnit. Brzy jsme však zjistili, že mnozí z vás na Bohumilice vzpomínají jako na to nejkrásnější místo na světě a co víc, že se na Sjezd rodáků a přátel Bohumilic těšíte. Brzy nám začaly chodit skutečně nádherné dopisy a mailové zprávy, které nás motivovaly a povzbudily do další práce. Právě o jeden z takových dopisů se s vámi chceme podělit. Jsem z Bohumilic.

 


 

Jsem z Bohumilic

Když se mě někdo zeptá, jaké jsem prožila dětství, vždy odpovídám „krásné“. A na otázku čím bylo výjimečné a kde jsem ho trávila říkám, že výjimečné nebylo, ale bylo šťastné a jsem z Bohumilic.

 

Naše rodina z Bohumilic nepochází, tatínek dostal místo ředitele místní školy a měla jsem tři roky, když jsme se sem v roce 1954 přistěhovali. Moje první vzpomínky jsou proto svázány právě s Bohumilicemi. Patří rozlehlé školní zahradě, kde jsem běhávala po travnatých chodníčcích, hrála si pod keři šeříků a pámelníku a v létě jsem se ztrácela v bujně rostoucím maliní. Byla to doba, kdy jsme si celá parta dětí hrávali u hasičského skladiště, pásli husy a hráli různé hry na Nové cestě ke hřbitovu, běhali volně po polích, zaběhli do JZD, v kovárně u Vašíků jsme se dívali jak se kovají koně, skákali jsme do obilí na sýpkách, chodili do lesa na byliny a na houby, v zimě sáňkovali z Maškovce, v Mezírce nebo v Chaloupkách, dalo by se toho popsat mnoho. Důležité pro toto dětské štěstí bylo, že pro nás měli všude dveře otevřené. Hrávala jsem si u Šedivých, u Hložků, u Jandlů, u Holomků, u Jakešů, u Svobodů, u Kučerů, ….. není snad v Bohumilicích jediný dům, který bych nenavštívila a nikdy mi nikdo nedal najevo, že nejsem vítána, všichni dospělí se ke mně chovali vždycky pěkně, cítila jsem se bezpečně. Bylo nepsaným zvykem, že jsme svačinu dostali zrovna tam, kde jsme si hráli, namazaný krajíc, buchtu nebo vdolky pro nás měli všude a neodepřeli mi ten krajíc chleba ani tam, kde sami zrovna na rozdávání neměli. Když mi bylo deset roků, koupili rodiče v Bohumilicích domek a přestěhovali jsme se ze školního bytu na dolní konec vesnice. To už pro mě byla doba dospívání, dívčích tajemství a kamarádství se spolužačkami Mařenkou Soukupovou, Františkou Lorencovou a Lydunkou Hutákovou. Ráda bych znovu seděla s Mařenkou u babičky Soukupové a učila se vyšívat, ráda bych běžela na hřiště zahrát si vybíjenou, večer se procházela s holkama a klukama za dědinou, tancovala na hodech, šla nakoupit k Buchtům, ráda bych poslouchala vyprávění tetiček, které k nám chodily na dračku, ještě jednou bych chtěla ochutnat nezapomenutelné dobroty ze zabijačky jaké dělával pan Navrátil a pan Vrzal, stejně tak nezapomenu na nepřekonatelný tažený závin a boží milosti tetičky Franckové; bylo by toho mnoho, co se mi z Bohumilic nesmazatelně vštípilo do paměti. Moje vzpomínky jsou kolorované krásnou malebnou krajinou: Líchy, Lipiny, akátí, remízky, vinohrady, potok, polní cestu do Klobouk, to všechno vidím stále před sebou.

 

Jsou to vzpomínky viděné dětskýma očima, je v tom trochu nostalgie. Vím, že život v Bohumilicích v té době nebyl snadný, poměry tady byly dost skromné, lidé museli tvrdě pracovat a jako všude jinde měli mezi sebou určité rozpory, do jejich životů zasahovala doba padesátých a šedesátých let minulého století, byly to věci, které jsem vnímala, ale jako dítě jsem jim plně nerozuměla. Na druhé straně jsem ale viděla, jak se přes tyto spory dokázali lidé přenést a v důležitých věcech se semknout; všichni pomáhali při velkém požáru ve dvoře, při budování kanalizace, chodníků, společně zajišťovali hody a jiné akce. Také jsem poznala, že si dokázali vzájemně pomoci, když někoho z nich postihlo neštěstí. Já sama vděčně vzpomínám na všechny dobré sousedky, které mi pomáhaly, když maminka musela do nemocnice a já jsem ve dvanácti letech sama vařila a starala se o celou rodinu. Ještě jeden poznatek jsem si z Bohumilic odnesla a to je tolerance k odlišným názorům, k jiné víře. V této malé vesničce se sešli a svorně vedle sebe žili katolíci, evangelíci, příslušníci Církve bratrské, adventisté, ateisté, svého času ještě židé. Bylo normální, že v jediné školní třídě bylo v jeden den náboženství katolické, po něm evangelické (katolický i evangelický farář spolu svorně cestovali z Klobouk na jedné motorce nebo v autě), na závěr byla schůzka pionýrů a nikomu to nevadilo. Občas si pročítám smuteční projevy, kterými se můj tatínek jménem Národního výboru v Bohumilicích loučil se zesnulými spoluobčany a vždy znovu si říkám, jak všechny ty lidi dobře znal, jak je měl rád, jak dokázal nalézt i tom nejobyčejnějším člověku a jeho životě to dobré, co v něm bylo.

 

Kdysi mi někdo řekl, že si v sobě celý život neseme tu „malost“ Bohumilic a bylo to myšleno v negativním smyslu. Ano, přicházelo k nám všechno trochu opožděně, ať už to byl pokrok, móda, novinky a podobně, ale s tím se člověk v životě srovná a navíc v dnešním světě to už dávno neplatí. Já si ale opravdu celý život nesu „Bohumilice v sobě“, odnesla jsem si právě tu zmíněnou toleranci a lásku k lidem a proto jsem hrdá, že jsem z Bohumilic.

 

Hezky a pravdivě to napsali autoři webových stránek Bohumilic, že lidé sem přicházeli a odcházeli, ale že Bohumilice tu ještě pořád jsou a tvoří milovaný domov mnoha lidem, kteří zde stále žijí a milované útočiště všem, kteří se sem rádi vracejí. Jsem velmi vděčná organizátorům Sjezdu rodáků a všem, kteří se snaží obnovit v obci kulturní život. Nesmírně by to potěšilo zejména moje rodiče, kteří tady prožili 34 tvůrčích spokojených roků a Bohumilice pro ně zůstaly domovem i potom, kdy se ze zdravotních důvodů na stáří přestěhovali k nám.

 

Všimli jste si někdy, když jste se dívali na vesnici třeba od Lích, že Bohumilice mají tvar srdce? Nebo spíše tvar listu lípy srdčité, kde ulice Na rybníku tvoří jeho stopku. Jménem naší rodiny děkuji Bohumilicím, že nás do tohoto srdce přijaly. My jsme tady na oplátku zase nechali každý kus svého srdce.

 

 

21. února 2010 Květa Svěráková - Stejskalová

 


* * *


 

Právě paní Květa Svěráková nám kromě svého dopisu plného lásky k Bohumilicím poskytla i dopis, který zaslal pan Antonín Kolek, známý spisovatel a rodák z Bohumilic, jejímu tatínkovi. Kolkův dopis vyjadřuje obrovskou lásku nejen k rodným Bohumilicím, ale i k lidem, kteří zde toho času žili. Jsme si jisti, že Vás dopis potěší stejně jako nás.


Dopis Ant. Kolka

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (hlasů: 6)