Jak to všechno začalo aneb Pohled do bohumilického zákulisí

 Každý konec znamená začátek něčeho nového, něčeho dalšího. Právě nové začátky jsou někdy pozitivní, jindy negativní a já věřím, že jejich osud může být silně ovlivněn motivací a přístupem těch, které nový osud potkal.

 Vážení a milí přátelé, kamarádi i všichni ostatní, kteří k tomuto článku obrátili svou pozornost. Chtěla bych se s Vámi podělit o několik mých vzpomínek, postřehů a názorů, které jsem získala během působení v Bohumilicích v rámci našeho občanského sdružení. Ale popořadě:

 Ti, kdo mě znají, velmi dobře ví, že se od roku 2010 nezanedbatelnou měrou podílím na organizaci rozličných bohumilických akcí. Počátek všeho byl Sjezd rodáků a přátel Bohumilic, který se uskutečnil 19. června 2010 a k jehož organizaci jsem se dostala v podstatě náhodou. V Bohumilicích se již mnoho let mluvilo o obnově hodové tradice a také o výročí 800 let naší dědinky. Z přátelského rozhovoru vznikl nápad se sejít s dalšími nadšenci a z onoho setkání pochází konkrétnější vize toho, jak by mohl bohumilický sjezd rodáků vypadat včetně jeho termínu. Do konce roku 2009 jsme zvládli oficiálně založit sdružení a Bohumilice již znaly předběžný návrh programu sjezdu rodáků. Současně se pomalu rýsovaly webové stránky www.bohumilice.info.

 S přípravami sjezdu rodáků se v Bohumilicích k životu opět probrala myšlenka obnovy hodů. Tentokrát o obnově hodů však nemluvili jen starší ročníky, ale i několik mých vrstevníků a z toho důvodu padl návrh se sejít a ujasnit si, jestli mladí o hody opravdu stojí a zda-li jsou ochotní pro to něco udělat. V budově bývalého školního klubu se nás tehdy sešlo poměrně mnoho, avšak pouze několik z nás o hody stálo i po upozornění, že jejich organizace nebude žádný med. Pár zájemců však přesto vytrvalo a právě blížící se sjezd rodáků byl vynikající příležitostí si folklor po tolika rocích vyzkoušet.

 Na nic jsme nečekali. Naprostá většina kluků a holek nikdy neabsolvovala žádné taneční, nikdy neholdovala lidové hudbě. Troufám si tvrdit, že snad nikdo z nás by tehdy jednoznačně nerozlišil bohumilický kroj od podobných krojů z okolních obcí. S Vítěm Hovězákem jsme se společně ujali výuky tanců a Peťa Adámková se vrhla na podrobné studium krojů. Naše taneční zkoušky a schůzky byly opravdu velmi intenzivní. Věřím, že leckterý rodič nebyl příliš nadšen, že jsme „v klubu“ trávili víc času než doma. Což platilo dvojnásob od chvíle, kdy Pavlík Lattenberg z damborské Salajky začal jezdit do Bohumilic, aby kluky naučil verbuňk.

 Nutno podotknout, že do nově vzniklého občanského sdružení se postupně přidávalo mnoho členů. Roli předsedkyně jsme všichni s důvěrou svěřili Milence Pučálkové, jako místopředseda byl zvolen „stréček“ Chlápek. Dalšími třemi členy byli Jirka Mazanec, Dáša Mikelová a také já. V té době se všichni členové sdružení aktivně zapojovali do všech činností a schůzí, které se konaly v průměru jednou za měsíc. Do toho občas proběhla zajímavá přednáška či beseda a lidé se tak v Bohumilicích začali mnohem více setkávat. Úžasné bylo, že se nám podařilo navázat kontakt snad se všemi rodáky z Bohumilic. Za to vděčíme především „tetičce“ Sáčkové, která (sama nevím jak) na všechny rodáky sehnala kontakt. Rozeslat dopisy pak bylo to poslední.

 28. května 2010 proběhla v Bohumilicích první větší akce, která se zde konala pod taktovkou sdružení. Konkrétně se jednalo o „Hasičské odpoledne“ se sbory dobrovolných hasičů z Dambořic a z Bošovic. Kromě hasičů vystoupili také kynologové se psy a večer všechny zdatné sportovce čekalo fotbalové utkání. Právě tehdy jsem po mírném nervovém kolapsu v 14:00, tedy v ohlášený čas začátku akce, pochopila pro Bohumilice jednu zcela typickou věc: Lidé na akci nikdy nepřijdou v předem ohlášený čas ! A proto opravdu nemá smysl se hroutit, že lidé o nic nemají zájem a že nepřijdou, že vše bude propadák. Oni totiž přijdou, jen o něco později :-)

 Po hasičském odpoledni nám všem začala neuvěřitelná honička s časem. Matně si vzpomínám, že někteří krojovaní už snad ani nechodili do školy a celé dny mi asistovali s přípravami výstav, oblékáním figurín, všemi možnými i nemožnými úklidy a samozřejmě také s chystáním hřiště. Já sama Bohumilice nikdy nepamatuji tak poklizené, jako na sjezd rodáků. Nejvíce napjatým dnem byl pátek před akcí, kdy jsme stavili párty stany, skládali parket, chystali pódium, ... Počasí nás silně zrazovalo a jedna bouřka střídala druhou. O to víc jsme propadali smutku, že předpověď na sobotu nebyla o mnoho příznivější.

 V noci na sobotu kluci spali na hřišti, aby hlídali vypůjčené a nepříliš levné vybavení. Čas si přitom krátili opakováním písniček na sobotu. Ještě v noci jsme pomocí SMS řešili, jaká jsou přesně slova na tu či onu písničku. Problém nastal zejména u „Nepi, šohaj, nepi vodu“ a tak bylo nezbytné klukům všechny sloky poslat v esemeskách.

 Nevím, jak na tom byli ostatní, protože jsme se o tom kupodivu nikdy nebavili, ale já sama jsem sobotního rána vůbec nemohla dospat. Vzpomínám si, že v 7 ráno jsem s mírným rozcuchem a v pyžamu běhala po hřišti a roznášela odpadkové koše, které byly před deštěm ukryté v obrovském vojenském stanu vypůjčeném z Dambořic. Na hřišti již pobíhal strejda Aleš Skulínek, který si na svá bedra s některými dalšími vzal celý výčep. Pak už jsme se všichni oblékali do krojů. Před 10. hodinou ranní jsme se sešli před místní kaplí a do té doby šedivá obloha se začala protrhávat. Celkem se sešlo 22 krojovaných, což spolu s vykukujícím sluníčkem a naší obrovskou radostí vykouzlilo naprosto úžasnou atmosféru.

 Krojovaný průvod vycházel tradičně z dolního konce obce. Udělali jsme několik zastávek, při kterých kluci zaverbovali a také jsme zpívali. Již u bytovky jsme napočítali 60 hostů, kteří šli průvodem s námi. U kapličky to bylo již 200 a ve chvíli, kdy jsme u někdejší hasičské zbrojnice vytvořili kolečko a viděli dlouhého hada přes celé Bohumilice, jsme zůstali s úžasem stát. Sama za sebe musím říct, že tolik krojovaných v kombinaci s vysněným počasím a především tolika hosty, kteří se tvářili velmi spokojeně, ze mě vytlačilo i nějakou tu slzu dojetí. Na hřišti muzika krojovaným zahrála sólo a právě to bylo poprvé, kdy jsme s našimi budoucími stárkami a stárky poprvé tančili v krojích.

 Program sjezdu rodáků byl opravdu nabitý, avšak rozepisovat se o něm nebudu. Koneckonců, poměrně podrobná reportáž o něm již vyšla ve Větrném mlýnu a spolu s velkým množstvím fotek je zveřejněna na bohumilických webových stránkách. Neodpustím si však připomenutí Aničky Suchánkové v roli recitátorky uvítací básně a pana starosty Zdeňka Bobka při jeho projevu. Jeho projev byl velmi upřímný, srdečný a já na něj dodnes vzpomínám v tom nejlepším, jak je to jen možné. Nedokážu si představit, jak bychom sjezd rodáků dokázali zorganizovat bez jeho pomoci. Tehdy jsme bohužel neměli mnoho zkušeností s organizací ani se sháněním finančních prostředků na kulturní akce a věřte mi, že takový sjezd rodáků opravdu není jednoduchá a levná záležitost. A právě pan Bobek nás nikdy nevyhodil, když jsme za ním přišli s jakoukoliv prosbou o radu či o pomoc. Vždy nás ochotně vyslechl a dle svých možností nám vyšel vstříc.

V neděli bylo počasí o poznání horší. Dopoledne jsme uklízeli hřiště a chystali košt vín. Avšak v klubu s mnoha vzorky výborných vín nás deštivé počasí příliš netrápilo. Příjemná atmosféra a dobré víno vyvrcholily několika plodnými diskuzemi s místními i s bohumilickými rodáky a tak jsme dospěli k závěru, že hody příští rok opravdu musí být. Velmi vehementně nás v tom utvrzoval zejména Ivan Stejskal. Také jsme naznali, že pokud máme dělat hody, musíme o nich něco zjistit. Nikdo z mládeže totiž bohumilické hody pochopitelně nikdy nezažil a ani jsme nevěděli, jak přesně u nás probíhaly. A to byl zárodek myšlenky na vytvoření brožury „Historie bohumilických hodů“. To, že poskládat kompletní historii našich hodů bude více než tvrdý oříšek jsme zjistili až za další rok

* * *

Když se s odstupem času zamyslím nad mým nejsilnějším dojmem ze sjezdem rodáků, vybavím si, jak po Bohumilicích pendlovalo obrovské množství lidí, kteří se neviděli již spoustu let. A tito všichni lidé se spolu zastavovali, povídali si a vzpomínali. A ti, kteří nejsou z Bohumilic a na sjezdu nebyli mi možná nebudou věřit, ale ačkoliv se na rodáky po Bohumilicích včetně místních pohybovalo více než 500 hostů, naprostá většina z nich se i po těch letech s menší či větší nápovědou poznala a dokázali se navzájem zařadit k té či oné rodině, ke konkrétnímu domu.

* * *

Během příprav sjezdu rodáků se v Bohumilicích vytvořilo dobré jádro příštích stárků. Byli to Kuba Kotas s Peťou Adámkovou, Víťa Suchánek s Renčou Skulínkovou, Filip Suchánek – toho času v páru s Klárou Brustovou, později s Klárou Šedivou a také já a naše posila z Dambořic - Víťa Hovězák. Již na rodáky s námi šli v krojích členové chasy z roku 2011 a naši nejmladší stárci z roku 2012 – Matěj Šedivý a Anička Suchánková.

 Všichni zmínění a samozřejmě i mnozí další měli o hody opravdu veliký zájem. Dnes již s odstupem času můžeme říct, že to byl zájem upřímný, trvalý a přetrvávající až do dneška. Ke starému dobrému týmu ze sjezdu rodáků se přidávali další a další lidé a tak jsme dospěli do letošního stavu sedmi nádherných stárkovských párů, sklepníka a početné chasy. Někteří z nás však pomalu ze stárkovského věku vyrůstáme, přibývají nám nové starosti i povinnosti. Věřím tomu, že nebude trvat dlouho a někteří z nás začnou přemýšlet o založení rodiny, možná o stěhování za prací, třeba i za dobrodružstvím. Osud nás může zavanout kamkoliv. Jsem si však jistá, že ačkoliv budeme kdekoliv, každý v Bohumilicích necháme kousek svého srdce.

* * *

Starým stárkům bych chtěla říct: Děkuji za všechno. Stáli jste při mě, i když to leckdy nebylo právě jednoduché. A těm budoucím stárkům bych ráda vzkázala: Milí kamarádi, držte se ! Tak jako jsme to společně dělali dosud, ukazujte nadále, že vám nejde jen o to se předvést v krojích, ale udržet úžasnou tradici s vědomím, že nejde jen o ni samou, ale také o to, že stmeluje lidi. Dává jim příležitost setkávat se, vzájemně se lépe poznávat a užívat si toho nekrásnějšího, co nám může život na vesnici nabídnout: klidu, pohody a vzájemného přátelství s našimi sousedy. Nezapomínejte na to.

A pro ty ostatní: Věřte mi, že ať už pořádáte košt vín, setkání pod vánočním stromem, rukodělnou dílnu pro děti nebo třeba i hody, pořádně se u toho zapotíte. Proto Vás prosím, podpořte naše budoucí stárky. Nezlobte se na ně, když se něco nepovede úplně tak, jako by mělo. Místo toho jim v dobrém poraďte a pomozte. Hoďte jim do kasičky příspěvek, pomozte s přípravami, běžte se podívat na akci, jejíž přípravě věnují neuvěřitelné množství svého volného času. Vždyť to nedělají pro sebe, ale pro Vás.

 

Marie Adámková

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (hlasů: 11)