O vodníkovi z bohumilického mlýna

Před sto lety stával na konci Bohumilic ve směru k Dambořicům zděný vodní mlýn. Byl postaven v době, kdy už velký rybník byl spuštěn, ale zbyly po něm močály s tůňkami. V malebném zákoutí byla z jedné strany vysoká příkrá stráň, porostlá keři a stromy. A z druhé strany se rozprostírala zahrada a hned za ní louka s vrbami a topoly. V klidném, tichém místě, kam už nezaléhal ruch vesnice, žil mlýn svým životem. Není tedy divu, že takové zákoutí si zvolil vodník za místo svých rejů.

Odkud přišel, nikdo nevěděl. Snad kdysi obýval velký rybník a po jeho spuštění se přistěhoval ke splavu mlýna. S chasou ve mlýně žil někdy v míru, jindy, když mu něco vyvedli, na štíru. Rovněž tak s panem otcem. S některým se snášel, s některým zas ne. Podle toho, kolik mu kdo dovoloval a jak se k němu choval. A běda, jestliže se zle zachoval! To dovedl polekat všechny. Proměnil se třeba v řetěz. Když jej chtěli zvednout, rázem oživl. Nebo se zas proměnil ve špalek, který plul zvolna náhonem k mlýnskému kolu. Co dalo práce mlynářské chase, než jej z vody vytáhla, aby nerozbil kolo nebo nezastavil stroje.

A když jej vytáhli, zachechtal se a zmizel.

Tak zlobil a ve mlýně mu ovšem nezůstali nic dlužni. Někdy také běhával jako bílý kůň po louce nebo přišel do mlýna jako vandrovní dědeček. Nejraději však chodil jako "kluk" a tak mu také ve mlýně říkali.

Rád besedoval s mlynáři a poslouchal hudbu. Pro hudbu si zvlášť oblíbil jednoho z posledních mlynářů Žižku. Žižka, to byl velký hudebník, ale jinak byl trochu tvrdohlavý. Soudil se s vrchností, která mu upírala vodní právo a chtěla mlýn koupit. Až nakonec byl jí lstivě ošálen; právě když se zdálo, že spor vyhrál, mlýn vrchnosti prodal. Vrchnost potom mlýn pronajala jinému mlynáři.

Vodník však ve mlýně zůstal, ale s novým mlynářem nežil už v takové shodě a ve mlýně se neobjevoval tak často jako dříve.

Až jednou šla mlynářova děvečka na půdu a tu vidí u staré truhly, zbylé tam po Žižkovi, malého mužíčka - "kluka" přehrabovat se v papírech. Rychle seběhla dolů a oznámila to ve mlýně. Stárek poznal, že je to vodník. Běžel na půdu a volal: "Co tu děláš?" Vodník odpověděl: "Hledám knížku po starém Žižku" a zmizel. Později ho vídali, jak za měsíčních nocí sedával u splavu, skloněn nad jakýmisi listinami, které pročítal. Snad zkoumal listinu několikaletého sporu mlynáře Žižky.

Když později velká voda zničila mlýn a vrchnost udělala z něho byty pro čeleď ve dvoře, vodník neodešel. Občas ho vídali obyvatelé bývalého mlýna. Jednou na podzim se vracel jeden čeledín pozdě večer ze dvora domů. Přijde k bývalému mlýnu, vidí před sebou poskakovat jakéhosi kluka. Zavolal na něj: "Co tu, kluku, děláš?" Ale kluk nic - jen dále u vrátek pohopkával. Když ani na další výzvu nedostal čeledín odpověď, vzal hůlku a chtěl kluka zahnat. Ten se však podivně zachechtal a zmizel. A když otevřel čeledín vrátka, tu opět před ním na dvoře poskakoval týž kluk. Čeledín se pustil za ním hlasitě nadávaje. Kluk ustupoval až k veliké louži, zase se zachechtal a žbluňk do vody! Čeledín poznal, že to byl vodník.

Z rybníka dnes zbyla jen hráz s topoly a vrbami u potoka. Za tichých večerů můžeme v šumu jejich listí slyšet dávné zkazky o rybníku a o mlýnu. A vodník? Už ho dlouho nikdo neviděl. Snad se odstěhoval, snad dosud sedává za tichých měsíčních nocí na hrázi u místa, kde býval mlýn a skloněn nad listinami čte...

* * *

Pověst je převzata z následující sbírky:

Ošmera, Josef. Pověsti z kraje Mrštíků a Herbenova. 2. vyd. Klobouky u Brna: Městský úřad v Kloboukách u Brna 1993. 170 s.

Zpět na přehled pověstí

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (hlasů: 1)