Velikonoční zamyšlení

Milí přátelé, tento rok budeme slavit Velikonoce jinak, než jsme zvyklí. To, že se nemůžeme potkávat nás na jedné straně tíží, leckdo je smutný a cítí se opuštěný. Ale na straně druhé si právě v tomto čase můžeme uvědomit třeba i to, jak jsou pro nás druzí lidé důležití. Jak nás nabíjí rozhovor, třeba po telefonu. Jak moc se nás dotýká dobré slovo. A je dobré, že ta dobrá slova k nám stále pronikají. Nezastaví se před zavřenými dveřmi. Působí na naše srdce, ať si povídáme s přáteli, čteme inspirující články, Bibli, modlíme se žalmy, sledujeme bohoslužby v televizi nebo je posloucháme v rádiu.

Za zvláštních okolností slavíme Velikonoce a přece nás něco propojuje.

Ve změněných podmínkách stojí za to připomenout si smysl Velikonoc.

Samotný děj velikonoc začal hluboko v zimě, kdy masopustní oslavy ukončila přísná Popečení středa, znamení popele a velmi ostrá věta „pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš“. Myslím, že tento rok se nás ta věta dotýká úplně jinak. Ale ona nechce strašit a hrozit. Tato slova připomínají skutečnost a jsou zároveň požehnáním. „Pán Bůh o Tobě ví a zná Tě. Nečeká, že budeš nějakým nesmrtelným superhrdinou. Jsi člověk. To stačí. Bůh Tě miluje a bude s Tebou vždycky.“ Ta slova jsou pravdivá a potřebujeme si je připomínat, abychom mohli projít vším těžkým a o Velikonocích přes všechny ztráty slavit nový život a nový začátek. To, že život vítězí nad smrtí, i když my smrtí procházíme.  

Od Popeleční středy se klene čtyřicetidenní oblouk, mířící do centra velikonočního dění. Následuje šest týdnů postu, ticha, času pro sebe, pro modlitby, pro dobré skutky. K tomu nám karanténa může paradoxně pomoci. Ztišit se. Začít se modlit každý den, i když nemohu chodit do kostela. Někdo se v karanténě modlí za své nejbližší i za lidi neznámé třeba v pomáhajících profesích. Věřím, že to lidi, kteří jsou dnes v první linii a odpočnout si nemohou, drží a dodává jim to sil. Mám radost z toho, kolik dobrého pozoruji kolem sebe. Někdo šije roušky, kdo neumí šít, navléká do nich šňůrky. Lidé se propojili a pomáhají si. Karanténa je paradoxně spojila. Je mnoho dobrovolníků, kteří jsou ochotni nakoupit starším lidem, aby ti nemuseli chodit do obchodů.  I když se ve zprávách o takových věcech tolik nemluví, platí, že „Největší věci se vždy dějí ve skrytosti, v pouštích duše.“ (Marek Orko Vácha).

Postní doba trvá čtyřicet dní, protože na důležité věci potřebujeme čas. Těchto čtyřicet dní je příležitostí pro změnu. A po tomto čase, po Velkém pátku, po hrůze noci, po ukřižování, po konci všech nadějí, se začíná nový děj. Přichází světlo a s ním naděje. Smrt je poražena.

O Velikonocích slavíme sílu života, která přes všechny krize, bolesti, nemoci, války, vítězí i dnes. Kdybychom nevěřili, že může být překonáno utrpení světa, cítili bychom jen hněv, cynismus, beznaděj. Pocit, že nic nezmůžeme, že není o co bojovat, že je lepší to vzdát, bere energii a neuvěřitelně ubíjí. Mnoho lidí se dnes dívá na svět hodně skepticky a není divu. Ale je tu přese všechno bolavé a těžké stále naděje. Velikonoce dodávají odvahu. Má smysl snažit se o změnu nebo spíš otevřít se možnosti změny.

O Velikonocích neslavíme jen událost, která se stala kdysi dávno a nás by se netýkala. Slavíme život, který se nás dotýká, inspiruje nás, obnovuje. Pomáhá nám být sami sebou, ale také přijímat svá omezení a nést svůj kříž. Učí nás přistupovat k životu tvořivě, uzdravuje, nabíjí novými silami, učí odpustit. Je toho opravdu hodně a leccos z toho se děje docela nenápadně. Nedávno mě oslovila myšlenka, totiž, že Bůh působí rád v „undergroundu“. Tedy nenápadně, nezištně, anonymně. Platí to i pro naše domovy, v nichž jsme teď sami. Bůh působí rád skrytě, v našich skromných podmínkách. Vzývaný nebo nevzývaný, Bůh tu stále je. S nikým nesoupeří, ale působí láskou v hlubokém souznění s každým, kdo miluje. Bůh každou snahu pomáhat tomuto světu posiluje a žehná jí.

Bůh působí nový život. To je poselství Velikonoc a naším úkolem je přijít na to, co to znamená pro nás.

Požehnané prožití Velikonoc přeje Martina Zuštinová